I jako Ideologie

Days of war Nights of love, strana 137 až 140

I jako Ideologie

“Ideolog je člověk, který se nechal podvést vlastním intelektem: že myšlenka, symbol aktuálně vnímané reality, někdy může zachytit realitu absolutní.” –Sokrates, vyvracení Platónovy interpretace svých myšlenek

“Nejsem Marxistou.” –Karl “Groucho” Marx

“Svět se nám vyhýbá, protože se opět stává sám sebou.” –Lewis Carrol

Asi nejlepší text, jaký někdo z nás kdy k tomuhle tématu napsal, je Nadiin dopis příteli, který s její pomocí napsal článek – původně s názvem “Politický boj je boj proti politickému,” který pak změnil na “Proti politické povrchnosti” – no a tohle je její odpověď, z jeho soukromé sbírky… Pamatuj si; cokoli, v co slepě věříš, tě uvězňuje.

2. června
Amsterdam (u Chloë, s Phoebe a Heloise)

Nejdražší E–,
Ne, nepochopils mě ani trochu. Ve svojí snaze pořídit si image “politickýho aktivisty” (anebo, ještě hůř, teoretika) – cokoli to vlastně je – jsi prohlásil, že úplně všechno musí být “politický”. Jenže čím víc rozšíříš a zobecníš význam jakýhokoliv slova, tím víc se stává nejasnější a taky zbytečnější. Jakmile bude všechno politický, nebude to znamenat zas vůbec nic a my se budem muset vrátit na začátek.

Předpokládejme teda, že “politický” je něco víc než jen prázdný a vše-objímající rádoby-slovo… Samozřejmě že je možný se na každej problém dívat “politicky”, včetně vlastní smrtelnosti – v tomhle se shodneme. A je to vlastně přesně to, co chci říct: jakmile začneš sám o sobě přemýšlet jako že seš “politickej” (kvůli tomu co čteš a/nebo děláš), jakmile začneš uvažovat jen v rámci pojmů analýzy a kritiky, nebo ještě hůř – začneš si myslet že máš na věc zasvěcený názor – se dostaneš do fáze, kdy už pak všechno bereš podle těchto pojmů a směrnic, všechno se snažíš nacpat do škatulky svojí analýzy. Tvůj politickej image se stává rakovinou šířící se do každýho koutku tvojí osobnosti, až nakonec nemůžeš myslet na nic jinýho než na okolnosti třídního boje nebo genderu nebo čeho všeho…

Neexistuje žádná analýza, žádná ideologie (protože to je to, o čem se tu bavíme, s tvým politizováním skutečnýho života a politickou teorií), která by obsáhla všechno co život opravdu je. Ideologie, podobně jako třeba obraz, je vždycky něco co si musíš koupit, vzdát se kvůli tomu části sebe sama. Všech kousků okolního světa, nádherných a jedinečných zkušeností a nerozložitelných detailů co se nevejdou do ohrádky, kterou sis tak pyšně vyrobil.

Jasně, klidně můžeš orální sex a západ slunce, všechny písně o lásce i fakt dobrý čínský jídlo brát v úvahu jen jako aspekty politickýho problému, nebo k nim i třeba přistupovat způsobem kterej je politickej v o dost míň povrchním smyslu slova – ale když pak opravdu prožíváš tyhle momenty, jsou tam věci, co unikají jakýmukoli uchopení, natož pak vyjádření nebo snad analýze. Život a pocity jsou prostě moc složitý na to, abys je moh naplno vystihnout v jazyce, nebo kombinaci jazyků. Přesně jako ten debilní sráč Platón, oběť ideologie (kterou se, jak doufám, nestaneš), co pochyboval o skutečnosti všeho co nemohl symbolizovat v jazyce (politicky nebo i jinak) a zapomněl, že jeho symboly jsou jenom příhodná zobecnění na místě nesčetných a jedinečných momentů, těch, co dohromady tvoří celý vesmír.

Umím si představit tvojí odpověď: moje kritizování politického je samo o sobě taky politickým zhodnocením, součástí mojí ideologie. A je to pravda. Proto na to v tomhle dopise tak tlačím, je to problém se kterým teď hodně bojuju. Sleduju se jak převracím všechno v politické pojednání nebo posudek, ovládaná (tím, co moje ideologie pojmenovala...) kapitalistickým nutkáním přeměňovat všechny mé pocity a zkušenosti do věcí – do teorií a přesvědčení, které si s sebou nosím. Podle těchto teorií se pak změnil celý můj systém hodnot, který teď ukazuju a předvádím jako důkaz svojí inteligence a důležitosti, stejně jako buržoazní člověk předvádí svoje auto jako důkaz bohatství: můj život už není o mých vlastních, osobních zkušenostech, ale o "Boji" – přitom jsem chtěla, aby ten Boj byl za soustředění života kolem mých zkušeností, ne kolem nějaké nové náhražky! Ráda bych mohla říct, že tenhle dopis je mým posledním stáním proti všem pohlcujícím požadavkům politického… jenže tohle bylo už asi hodně dávno, tehdy co jsem ještě mohla přemýšlet o něčem bez okamžitýho zvažování všech politických okolností a důsledků. Dávej pozor co opravdu chceš, E–, když říkáš, že všechno je politický.

Myslím, že část týhle patologický snahy systematizovat má na svědomí život ve městě. Každá věc kolem nás je tu vyrobena lidmi a má nějaký lidmi vykonstruovaný význam a účel – zkus se rozhlédnout, místo skutečných věcí uvidíš les symbolů. Když jsem bydlela v horách, bylo to jiné. Venku jsem neviděla červeně svítící semafory, ale stromy a květiny co existují mimo kterejkoli rámec lidma vytvořených významů. Když jsem stála pod rozzářenou oblohou, zírající na tichý horizont, se svět zdál být tak obrovský a opravdový, že jsem mohla jen stát, před ním, úplně zticha a třesoucí se. E–, já neříkám, že nemáme vůbec žádný důvod vytvářet a chápat některé věci jako pojmy, někdy je to samozřejmě užitečné… ale jsou to jen prostředky, způsoby, a vůbec ne jediné, jak se dostat k mnohem úžasnějším cílům. Nic víc.

Nakonec ještě tohle, můj vlastní špatný překlad pár vět z dopisu na rozloučenou, pro Mao Tse-Tunga. Je od jeho učitelky, který mu poslala krátce po takzvaném úspěchu takzvané čínské komunistické revoluce:

“Je smutně předvídatelné, že jediný způsob, jak umíš oslavit osvobození, které cítíš při opouštění starého řádu, je přijít s “řádem osvobození”, jako kdyby snad něco takového mohlo existovat. Ale hádám, že je to vše, co můžeme očekávat od někoho, kdo nikdy nic jiného než řád a systematizování nepoznal.”

S láskou,
Nadia

zobrazeno 1492x | poslední úprava 12.6.2009