Antiautoritářské hnutí

Antiautoritářské hnutí během minulého století značně změnilo svůj charakter, což je asi v souvislosti se společenským a politickým vývojem pochopitelné.

Co ale mělo největší dopad na formování antiautoritářského hnutí v minulém století? Jaké faktory sehrály při jeho formováni největší roli?

Autoritářská levice, antiautoritářské hnutí a  marxismus ve 20. století.   

Antiautoritářské hnutí během minulého století značně změnilo svůj charakter, což je asi v souvislosti se společenským a politickým vývojem pochopitelné.

Co ale mělo největší dopad na formování antiautoritářského hnutí v minulém století? A jaké faktory sehrály při jeho formování největší roli?

Dějinných událostí, které měly vliv na vývoj antiautoritářského hnutí jako takového, určitě není málo.  Předmětem tohoto článku není však polemizovat o tom, o jaké události se jednalo, spíše se zaměřit jen na určité dění. A to především na dění započaté během 1. světové války v Ruském impériu.

     Pokud se někdo počátkem 20. století zasloužil o velký dopad na dělnické hnutí a pracující třídu v Evropě a možná i na celém světě, pak to byla bezesporu ruská Říjnová revoluce s jejími konečnými vítězi. Právě úspěchy „Velké říjnové“ revoluce lapily do sítí „komunistických“ a „socialistických“ stran velké množství antiautoritářů, kteří v právě probíhající "socialistické" revoluci viděli strůjce nové beztřídní svobodné společnosti.

K rozčarování z „bolševické“ revoluce přišlo až příliš pozdě.

     Bolševický teror se brzy za pomoci Kominterny dostal i za hranice Ruska a s ním i řešení týkající se protibolševicky orientovaných antiautoritářů nebo marxistů. Vliv Kominterny a Sovětského svazu na evropské dělnické hnutí eskaloval v hrůzné podobě v občanské válce ve Španělsku. Tedy nejen na Ukrajině a v Rusku, ale i v západní Evropě byly stalinistické strany a frakce respektující požadavky a politiku Kominterny strůjkyněmi teroru a smrti. Strany tohoto typu se nebály spojenectví jak s fašistickými, tak liberalistickými politickými režimy.

     Po 2. světové válce se svět změnil na „kapitalistický“ západ a „socialistický“ východní blok. Po této politické bipolarizaci se antiautoritářské a jiné protibolševicky orientované skupiny dostávají do kleští. Stávají se cílem útoků a jsou zatlačeny do kouta následkem politického dění 50. let . A to jak v zemích východního bloku, kde se stávají kontrarevolučními, tak i na západě, kde jsou označovány za rudou hrozbu a Stalinisty. Přelom 50. a 60. let sebou přináší důležitou změnu. Dekolonizační procesy, studená válka a události ve Vietnamu se stávají novým hybatelem. Studenti a pracující se znovu radikalizují a brojí - ne jen proti kapitalismu západního střihu, ale i proti kapitalismu východního typu, nazývaného „socialismus“. V ulicích Paříže, Lyonu a ostatních velkých francouzských městech se po delší době znovu objevují antiautoritářská hesla a symboly. Nepokoje a rioty studentů i pracujících vypuknou také v jiných zemích. Šedesátá léta se nesou ve znamení revolt, stávek a velkých protestů, které se netýkají pouze západní Evropy ale i zemí východního bloku. Brzy se však z pouličních demonstrací, stávek, okupací a jiných projevů odporu studentů, pracujících a neprivilegovaných stávají jen vzpomínky a texty.

     Jedním z rozhodujících faktorů zamezujících šíření antiautoritářských myšlenek mezi pracující třídu, byla opět autoritářská stalinistická levice a její zbyrokratizované odbory. Právě odbory ve Francii nařídily zamknout brány továren a snažily se zamezit pronikání radikálních studentů do fabrik mezi dělníky. „Komunistické“ odbory se tak vedle represivních orgánů znovu staly jednimi z katů radikálních aktivit studentů či pracujících a podílely se na potlačení jakékoliv propagace antiautoriářských myšlenek mezi pracující třídou v době nepokojů.

     A konečně přicházejí 70. léta. Ta se nesou ve znamení nových anarchistických a antiautoritářských myšlenek. Ať už je to ekoanarchismus, anarchismus životního stylu, primitivismus, anarchopacifismus či různé autonomistické směry, dělí se antiautoritářské hnutí na mnoho částí. Tyto části jsou mezi sebou často v názorovém konfliktu. Klasické antiautoritářské a anarchistické myšlenky jsou často nahrazovány radikální ekologií, která má na anarchistické hnutí 70. let velký vliv. Mnoho nových směrů a myšlenek jako např. primitivismus či anarchopacifismus se zcela odklání od klasických antiautoritářských myšlenek a velká část mladých anarchistů zavrhuje třídní boj a jiné tradiční antiautoritářské myšlenky, které považuje v kontextu s moderní dobou za zaostalé a neproduktivní.

Je však správné odklánět se od starých myšlenek a tezí? Jsou opravdu pojmy jako třídní boj příčinou minulých proher a neúspěchů?

     V některých ohledech je to určitě možné, nicméně třídní politika sama o sobě rozhodně není důvodem, na kterém stojí neúspěchy z minulých dob. Odklánět se od těchto myšlenek není ničím jiným než nepochopením kapitalismu a principů na kterých stojí. Toto opovrhování má stejný význam jako opovrhování dějinami antiautoritářského hnutí. K tomu abychom kapitalismu a hierarchii dobře porozuměli, nestačí se zabývat pouze tím, jak a kde se dá obsadit nepoužívaný prostor nebo kde je možné obelstít supermarkety a udělat dobrý dumpster diving. I když se v mnoha ohledech počátek 21. století liší od začátku století minulého, třídy a třídní boj nejsou passé. Jsou skutečností, která platí i v dnešní době. Třídní boj nadále existuje stejně tak, jako třídní rozdělení společnosti. Jeho přítomnost se pouze transformovala do jiné podoby, která reflektuje dnešní dobu a společnost Třídní konflikt zde bude přítomen tak dlouho jako přítomnost hierarchie a kapitalismu, která je jeho podstatou.

     Není přínosné zavrhovat klasické třídní antiautoritářské myšlenky a jeho historii. Neznalost minulosti antiautoritářského hnutí se do jisté míry rovná neznalosti jeho budoucnosti. To však není důvod k zavrhování myšlenek nových- i ty mohou být inspirací, která nám lépe pomůže pochopit kapitalismus a hierarchii. Stejně tak nám nemusí být inspirací pouze striktní anarchistické či antiautoritářské myšlenky. Inspirace může být i jinde- v neo/marxistické literatuře. Tu mnoho anarchistů/tek opovrhuje a netuší, že by jim mohla pomoci objasnit mnoho otázek. Časté opovrhování Marxovými myšlenkami mezi anarchisty/tkami je určitě do jisté míry dané tím, že marxismus v očích mnoha lidí souvisí s autoritářskou levicí a leninisty, stalinisty či trockisty. Právě v souvislosti s tím mnoho antiautoritářů a antiautoritářek neo/marxismem opovrhuje. Slepě Marxe velebit a hltat všechny marxistické texty je určitě nesmysl. Seznámit se s ním však může být velmi přínosné pro každého/dou antiautoritáře/ku. Marxismus je často zatracován jakožto cesta k totalitní a fašistické společnosti. Bezdůvodně! Často s ním mnoho jeho kritiků a kritiček není ani seznámeno. Do jisté míry je neo/marxismem opovrhováno z důvodu nepochopení jeho výkladu. A právě nepochopení marxismu vedlo k zásadním okolnostem, které měly katastrofální dopad na pracující třídu. Z nepochopení Marxových myšlenek vzešel teror a totalita Bolševické revoluce, jejíž následky byly a jsou velkou diskreditací marxismu prakticky až do dnešních dob. Marxismus - Leninismus ( - Stalinismus ), a z něj vzešlé totalitní ideologie prohlašující se za komunistické se vznáší nad marxismem jako temný mrak smrti a utrpení po celé 20. století. To jaké mělo nepochopení marxismu Leninem, Mao Ce Tungem či Pol Potem na dopad na dění po celém světě víte zřejmě sami/y.

Místo komunistické beztřídní společnosti přišel státní kapitalismus okořeněný o větší teror, strach a vykořisťování  z rukou nové vládnoucí třídy. Se všemi těmito hrůzami nemá marxismus nic společného. Mít kladný vztah k marxismu rozhodně nemusí znamenat a neznamená kladný postoj ke Stalinovi, Pol Potovi a teroru, skýtajícím nevyčíslitelný počet mrtvých, nesvobodu a zbytečné utrpení miliónů lidí. Znamená to naopak pochopit mnoho z pilířů na nichž je postavena hierarchie a kapitalismus. Znamená to také, najít odpověď na mnoho otázek. Pochopit, že Marx a mnoho Marxistů a Marxistek neusilovalo o totalitu a nesvobodný státní kapitalismus, ale o svobodnou, bezstátní a beztřídní společnost v níž nebude žádné hierarchie a nepřirozených autorit, stejně jako anarchisté a anarchistky. Proto je přínosné pokoušet se spojit některé myšlenky Marxismu s myšlenkami libertinskými a antiautoritářskými, koneckonců nemají k sobě daleko.

Autoritářská levice - všechny ty frakce, strany a kolektivy hlásící se k Marxismu-Leninismu a jeho odnožím je a byla největší diskreditací mnoha idejí a myšlenek. Ať už to byly myšlenky Marxovy či Kropotkinovy. Pojem komunismus má dnes pro mnohé stejný význam jako fašismus a často i nacismus. Oslovení Komunista je blízké teroristovi a často i zločincovi. Historie a přítomnost nám a celému světu ukazuje, že nepochopení Marxových myšlenek mělo a má hrozivé následky.

Je však důležité si uvědomit, že tam kam vedlo nepochopení marxismu, může vést i nepochopení myšlenek anarchistických a antiautoritářských.

I ty mohou přinést teror, utrpení a bezpráví. Mohou zabloudit do slepé uličky, stejně jako tam vedl leninismus a maoismus. Historie nám ukazuje, že chyba není v antiautoritářských a marxistických myšlenkách, ale v lidech a v jejich nepochopení. Okolností vedoucích k zmiňovanému nepochopení Marxe (a třeba i Kropotkina), určitě není málo, ale to už není předmětem tohoto článku.

zobrazeno 1987x | poslední úprava 2.8.2009